20.03.2009 [09:37], admin, zobrazeno 4982×
Jak to začalo a jak to může skončit. Několik dalších postřehů a poznámek k současné ekonomické krizi Doufám, že dalším článkem k ekonomické krizi zuřící za oknem nebudu nudit; pokud ano, vždy můžete přepnout na jiný program. Ale je to stále a s přehledem to nejzajímavější dění dneška – i když by pro něj někdo jistě zvolil jiný přívlastek než „zajímavý“.
Přežranost a nekvalitní hypotéky: věříte tomu?
Za rozbušku a hlavní příčinu krize se několik měsíců oficiálně vydávaly (a nikdo s tím mimochodem příliš nepolemizoval) nekvalitní hypotéky v USA. Jak se krize šířila a prohlubovala, začalo být jasné, že tato výmluva neobstojí a tak se vyrojila jakási filosoficko-ekonomická teorie „nadvýroby a nadspotřeby“, česky přežranosti. Ale jakoby tam pořád něco chybělo; „přežranost“ opět není příčina, spíše důsledek nějakých jiných jevů. Rozum se vzpírá uvěřit, že si teď prostě maličko „odříhneme“, lehce vyhládneme a růst růstu může začít nanovo, jako kdyby se nic nestalo. Nestálo by za to po příčinách zapátrat trošku hlouběji?
Příliš mnoho nitek vede za oceán
Jsem ten poslední, který by (jako jiní, „již z principu“) ukazoval na USA jako na viníka. Přesto tam nyní vede až příliš mnoho nitek, z nichž některé jsou evidentní a jiné aspoň podezřelé.
Především je zde enormně vysoký obchodní deficit Spojených států; je větší než všech ostatních zemí na světě dohromady (-730 mld USD) a je zajímavé, že rekordmany v přebytku je nejen taková Čína, u které je to notoricky známé (+371 mld), ale dále rovněž ekonomicky vyspělé země Německo (+252 mld) a Japonsko (+210 mld). Deficit USA prodělává „růst růstu“: nejenomže stále celkově narůstá, ale i jeho narůstání se zrychluje.
Budiž, stále nic nového pod sluncem; co je ale na první pohled méně pochopitelné, je, proč se dolar stále drží tak vysoko (razantní pokles je velmi čerstvý, rekordní deficit je desetiletá záležitost). Při zkoumání jiných obchodů, které Amerika vede, narazíme na překvapivou skutečnost: svět od USA kupuje měnu, a to v množství, které deficit v pohodě předstihuje. Měnou nejsou míněny přímo dolary, ale v naprosté většině cenné papíry – jak běžné akcie z burz, tak velkou měrou i dluhopisy – a to v ročním objemu okolo jednoho bilionu dolarů, tj. 1 000 miliard dolarů. Vše je také k vidění na http://www.bea.gov/international/, v poctivých tabulkách v Excelu.
Kapitalizace burz v USA činila v roce 1990 3 biliony dolarů, o deset let později to bylo čtyřikrát tolik (nárůst o 400%). To skutečně Američané a americké firmy o tolik zbohatli, či zvýšily svou skutečnou hodnotu?
Proč jsou tato čísla důležitá? Protože z nich vyplývá, že se zde „rodí peníze z ničeho“, a těchto peněz se pak používá (mimo jiné) ke spokojenému a slastnému užívání, k vysoké spotřebě. V makroekonomických ukazatelech se blyští nejvyšší dlouholetý růst mezi vyspělými ekonomikami, USA je bezpochyby světovým průmyslovým lídrem ve třech význačných a dobře známých oblastech: ve vojenství, v informačních technologiích a ve zdravotnictví. Ale neumí „se uživit“, vyvézt tolik co dovézt, naopak potřebuje „k sytosti“ příliv zvenku cca 1 miliardy dolarů denně – řekněme, ostatní státy světa kupují každému Američanovi jedno teplé jídlo ve fastfoodu denně. Zadlužení USA dosahuje výšky jejího ročního domácího produktu, což dává taky dobrou představu o možném, či spíše nemožném způsobu splácení: všichni obyvatelé USA by si dali rok trvající půst od všeho (jídlo, energie, cokoli dalšího..), aby mohl být růst splacen.
Ostatní napodobují, či alespoň následují…
Hloupé je, že většina dalších vyspělých států Spojené státy napodobuje. Buď vysokým obchodním deficitem (např. Velká Británie), nebo vysokým zadlužením státu (takřka všechny západoevropské země, i včetně přebytkového Německa). Pro jistotu všichni jsou vinni tím, že nakupují „americkou měnu“, tedy nejrůznější cenné papíry v USA, a ostatně na to už všichni doplatili, když se ukázalo, že cenné papíry s ratingem AAA+ jsou papíry bezcenné, nebo přinejlepším dost málo cenné.
Ještě hloupější je, že současná krize je přinutí se zadlužit ještě více. Nic proti zadlužení, je-li alespoň někde na obzoru plán splácení. Ale v uplynulých letech se víceméně všechny vyspělé země stále zadlužují, a jejich dluh roste – v poslední dekádě, která byla z pohledu růstu a stability jednou z nejkrásnějších v historii moderní civilizace, nedokázal snad nikdo svůj dluh snížit. Jestliže dřív bylo snížení dluhu v praxi enormně těžké, v době krize je to vyloučené; mezitím všichni natahují ruce po státních penězích a jakmile krize (jakoby) skončí, natáhnou ruce znovu, protože přece „je potřeba zase nastartovat růst“.
Otázka zní: bude někdo státní dluhopisy evropských zemí (a USA) v budoucnu vůbec chtít kupovat?
Vypadalo to tak krásně, skoro jako filmové kulisy
Zajímavé je taky, jak ten světový finanční systém vypadal krásně; skoro jako hollywoodské kulisy. Však je také malovali mistři svého řemesla. Všechny špičkové ratingové firmy, rozdávající tři áčka na potkání, jsou z USA. Všechny přední auditorské firmy, které to tak pečlivě prověřují, tzv. Big5, je z USA. (Nebo už je to jenom Big4, kdy Andersen musel zavřít krám poté, co kryl, tj. auditoval a prohlašoval za bezvadné, kompletně fingované účetnictví americké firmy s názvem Enron?). Všechny přední právnické společnosti, které k tomu vytvářejí neprůstřelnou a neproniknutelnou dokumentaci a právní zeď, jsou z USA. Toto prosím není nějaký přihlouplý antiamerikanismus, ale konstatování faktu (navíc vůči zemi, kterou mám rád); je to zkrátka historicky největší ekonomika a jednoznačný světový lídr v oblasti finančnictví. Pokud by tímto lídrem byla jiná země, dopadlo by to tam možná právě tak.
Krize důvěry? Naprostým právem!
Toto je také spojení, se kterým se často setkáváme. Tohle prý není ani tak krize, jako jakási krize důvěry. Což se vydává za něco iracionálního: vždyť přece jsme všichni zdraví, jíme, pracujeme, jezdíme, konzumujeme… vlastně není důvod, aby krize byla, takže je to jen jakási hloupá, nepřirozená, sentimentální zaujatost.
Ale klidně tomu říkejme krize důvěry; je jí totiž naprostým právem. Finanční systém naprosto selhal a žádnou důvěru si nezaslouží! Západní banky investovaly peníze, které neměly, do bezcenných cenných papírů, jedna vedle druhé, a pokud by je nezachránil bezprecedentní státní zásah, padly by a s nimi i úspory prostých občanů a vklady firem. Nyní říkají, že se už tohoto toxického materiálu zbavily (ale moc si do účetních knih nahlédnout nenechají) a že už budou hodné. Za to si zaslouží důvěru? Ani omylem; bude muset uplynout ještě hodně vody, než prokáží, že těmto trikům je konec, a je vůbec otázka, zda v této podobě, v jaké existují a fungují, to vůbec budou schopny i ochotny prokázat. Půvabné je, že zatímco finanční instituce pláčí nad krizí důvěry, nedůvěřují si především ony samy, když si odmítají dávat dlouhé půjčky mezi sebou. Vědí proč.
(Ne náhodou se smrtelně vážně uvažuje v Německu a možná i v dalších zemích o postátnění celého hlavního bankovního sektoru a jeho postupné reprivatizaci na úplně jiných základech fungování).
Finanční sektor v uplynulých letech skutečně zvlčil – v USA za laskavého pobrukování Alana Greenspana, toho „centrálního bankéře století“ či „druhého nejmocnějšího muže planety“, jak býval přezdíván. Výstižným důkazem toho jsou obchody s deriváty (které Warren Buffet nazývá „finanční nukleární bombou“). Trh s deriváty se zvýšil během deseti let desetinásobně – z 50 bilionů dolarů na 600 biliónů dolarů ročně. (Hodnota tzv. total world wealth, celkového bohatství světa, byť je to dosti sporná metrika, je odhadována na cca 150 bil. USD).
Deriváty byly původně zavedeny a používány nejčastěji jako pojistka proti výkyvům ceny (tzv. futures). Příklad: výrobce čokolády má naplánovaný a kontraktovaný odbyt svých výrobků v množství i ceně, ale chce se pojistit proti těžko předvídatelnému kolísání ceny vstupní suroviny, tj. kakaa, během roku; to provede právě pomocí futures (budoucího nákupu za předem danou cenu). Jenomže dnešní obchodníci s deriváty žádná čokoláda nezajímá – jsou to čistokrevní spekulanti a naprosto se tím netají.
Zbytnění finančního sektoru potvrzuje i to, že před vypuknutím krize obstarával skoro čtvrtinu kapitalizace burzy v New Yorku. Uvědomme si, že celý tento sektor je vlastně „neziskový“, nevytváří hodnotu, hraje (v lepším případě) s nulovým součtem – v kapitalizaci předstihoval veškerou výrobu, technologie, energii, suroviny či obchod. (Dnes, po pádu, je to asi 12%, ale pořád je to moc).
Jak jsou náhle dobré fabriky
Vzpomínám si, jak do nás v raném kapitalismu v Čechách hustili, že důkazem vyspělosti ekonomiky (+blahobyt, +lepší život, +štěstí pro všechny atd.) je to, že se těžiště daného hospodářství postupně přesouvá od výroby ke službám, do tzv. terciární sféry ze sféry první (zemědelství, suroviny) a druhé (výroba). Zatímco v USA již dosáhli pouhých 3% lidí v primární sféře a 71% ve službách, v takovém Somálsku je to 54% vůči 27%. Jasný důkaz sporem: přece byste nechtěli žít v takovém Somálsku?
(V Česku mezi roky 1992-1998 poklesl počet lidí v primární sféře z 427 na 267 tisíc, v terciární stoupl z 2 294 na 2610.)
Jenomže pak se odkudsi vynořila jedna země, která se stala fabrikou světa. Nemá nic než továrny a pekelně na tom bohatne: nejrychleji jí roste ekonomika, nejrychleji jí roste prosperita obyvatelstva (byť za cenu obrovských, propastných rozdílů mezi jednotlivci i regiony), je věřitelem celého světa.
A náhle jsou fabriky, ta opovrhovaná primární a sekundární sféra, ten důkaz troglodytismu země, jejíž lidé musí hýbat ručičkama, aby se uživili, nad zlato. A náhle evropští předáci křičí, že budou podporovat domácí výrobu, a kdo bude vyrábět domácí auta jinde, je zlej, a kdo výrobu zase přenese zpátky, dostane od vlády cukrátko a pár miliard EUR navrch.
Nic proti nárůstu terciární sféry oproti prvním dvěma. Je to mimo jiné důkaz rostoucí efektivity výroby, kdy je možné vyrobit stále více se stále menším počtem zaměstnanců, což je jistě pozitivní a co třeba odlišuje USA od Somálska. Jenomže nyní se zdá, že jsme cosi nedocenili a cosi přecenili. Zcela jistě jsme přecenili význam terciární sféry jako nositele peněz, například pomocí intelektuálního kapitálu („my prodáváme naše mozečky, oni svoje ručičky“). Už Čína nám dala užitečnou lekci, co si o potřebě západního intelektuálního kapitálu myslí a jak hluboce za klobouk si jej můžeme vetknout. A zcela jistě jsme nedocenili to, že terciární sféra se dramaticky rozrostla v oborech se záporným součtem, tj. v takových, které nic neprodukují, ale jen spotřebovávají (např. tolik populární právníci a finančníci, ale i třeba státní správa včetně policie, armády či vězeňské služby včetně vězňů, což je zejména americký otesánek dožadující se stále rostoucího přídělu).
Tedy – nic proti nárůstu terciární sféry proti prvním dvěma. Pokud na to ovšem máme.
Když se svět zbláznil…
1) Island
Zemička s 300 000 obyvateli, takřka bez zdrojů (zemědělství nula, suroviny skoro nula, průmysl blízko nuly; jediné, co má, je nadbytek energie (vodní a geotermální zdroje). Elektřina se ale špatně na lodích exportuje, tudíž co Island vyrobí, to taky protopí a nula z nuly pojde. Hlavní islandský průmysl má charakter z doby lovců mamutů – je to lov, přesněji rybolov. Přesto Island měl (už nemá) čtvrtý největší HDP na hlavu na světě. Jak toho lovci slanečků dosáhli? Vyráběli peníze. Z čeho? Z ničeho. Islandské banky měly tzv. „aktiva“ ve výši šedesátinásobku HDP ostrova. Jak to dopadlo po krachu? Státní dluh ve výši devítinásobku (!!) HDP, každý islanďan je zadlužen asi sedmi milióny korun včetně kojenců a důchodců, dluh je v dolarech, avšak místní měna, kterou se to bude splácet, je momentálně bezcenná a ještě dlouho bude. Islanďané jsou vzdělaný a kulturní národ – bezpochyby. Jak se mohli takového šílenství dopustit? Neuvěřitelné.
2) Bernard Madoff
Totéž v bleděmodrém a menším. Ve finančním průmyslu, který je (teoreticky, jak se ukazuje!) postaven na tom, že vše se desetkrát kontroluje a ověřuje, vykazuje, audituje a znovu kontroluje a audituje, přijde člověk, který vytahá 50 miliard dolarů z největších evropských i amerických bank (o tisících napálených privátních investorech ani nemluvě) s tím, že je investuje do hedgeových, tj. již z principu velmi riskantních fondů. A nikdo za ta léta nezjistil, že fondy ve skutečnosti neexistovaly, či sebrané peníze neinvestovaly; přesto, že kontrola je až triviálně snadná. To skutečně to dnes chodí tak, že banky, které když mají půjčit 20 000 korun živnostníkovi, kontrolují finanční zdraví jeho firmy do titěrných podrobností, ale když investují miliardy do Madoffa, tak „mu prostě věří“? Neuvěřitelné.
3) Japonsko řeší krizi prachama na ruku
Japonci – další rozumný, vzdělaný, bohatý a kulturní národ – se rozhodli „řešit“ krizi tak, že jednoduše každý Japonec, pokud ovšem je zletilý, napochoduje do jakéhosi úřadu a dostane pár bankovek na ruku. (konkrétně 20 000 jenů). Stát se nám tak přetváří v Ježíška či co v Japonsku mají. Běžte a kupte si něco na sebe.
Nic proti rozdávání pomoci: v Nigérii, v Sudánu, tam, kde lidé opravdu nemají nic na sebe a nic do sebe, kde trpí nedostatkem všeho. Ale rozhazovat peníze lidem z jedné z nejbohatších zemí na planetě, navíc notoricky spořivých, v doufání, že to vyléčí ekonomickou krizi? Lidé mají nejvíce úspor v historii. Platy ve vyspělých zemích jsou nejvyšší v historii. Banky sedí na hromadách hotovosti (i když to tak nevypadá). Řešení vlád: nalijme do toho ještě více peněz. Neuvěřitelné.
4) Spasí nás obchod
V článku paní Catherine Ashton, momentální evropské komisařky (pro obchod, kdyby vás to náhodou netrklo), publikovaného i u nás se praví: „Obchod, spása lidstva. Obchod držel podniky na vzestupu (…). Obchod od druhé světové války nepřetržitě rostl, obchod vyvedl miliardu lidí z chudoby (!!), spasí nás jen svobodný obchod“. Nic proti obchodu; zvláště skvělý byl obchod s americkými vysoce kvalitními strukturovanými finančními instrumenty, který zavlekl krizi z jedné země do celého světa. Ale dosti ironie. Paní komisařce nedochází, nebo možná dochází a jen si stále mele svou, neboť je za to placená, že současná krize nemá s obchodem nic společného. Zboží jsou plné krámy a je čím dál levnější. Je možné si koupit cokoli co kdo chce, levněji než kdykoli v minulých letech. Lidé mají peněz dost. Jenomže nekupují, prudce klesla poptávka, dříve držená – mimo jiné i hyperaktivním, globálním obchodem – na nepřirozeně vysoké výši. Jak moc se právě obchod podílel na tom, že současná krize zasahuje všeobjímajícím způsobem celou planetu, je námět k zamyšlení nejen pro paní komisařku.
5) Čína se bojí růstu pod 8%
Vedoucí představitelé Číny (tj. místní komunističtí pohlaváři) se vyjádřili, že se musí za každou cenu udržet vysoký hospodářský růst. Jakmile by růst ekonomiky klesl pod 8% ročně, v Číně nastanou rozsáhlé sociální bouře.
Co je to za zemi, která, pokud by nerostla o 8% ročně a více, začne vybuchovat v masových demonstracích nespokojeného lidu? Tohle je ta obdivovaná Čína, před kterou nábožně poklekává západní svět, čichajíc skvělé byznysy?
6) Chudí čínští dělníci půjčují bohatým Američanům
Po válce byly USA největším světovým věřitelem, dnes jsou největším světovým dlužníkem. Američané byli zvyklí spořit (cca 10% svých příjmů si ukládali), ale po roce 2000 už nespoří takřka nic, protože jim každý levně půjčuje. Nejvíce pak Čína, paradoxně prostřednictvím nejchudších vrstev obyvatelstva, které mohutně spoří (to je v Číně tradiční), a státní instituce pak za tyto úspory kupují americké dluhopisy, kterými se pak v USA financují například hypotéky na domy, které nikdo nepotřebuje a které nyní stojí prázdné. Proč? Protože investoři zastydli v minulém století, ve kterém byly USA skutečně nejbezpečnější místem pro uložení peněz; dolar byl světovou měnou číslo 1, podle které se všechno poměřovalo. Je jistě správné se opírat o někoho, kdo je silný a zdravý, ale nikdo si nepovšiml, že dotyčný je nyní slabý a nemocný. Půjčování přitom pokračuje – i nyní, když to nemůže nikdo nevidět. Neuvěřitelné.
Je to šest drobných střípků – mohlo by se jich nasbírat daleko víc. Ale všechny míří ke složení obrázku s jediným sdělením: jak šíleně, neuvěřitelně, nezodpovědně, slepě důvěřivě a zároveň neskutečně hamižně se lidstvo v posledních letech chová, a jak se ekonomika přetváří v náboženství – k čemu čísla, když máme víru. Krize nemá jednu příčinu – má jich tisíce; kam se podíváte, tam se bláznilo. O to bude léčba horší.
Není cesty ven?
Hillary Clintonová, současná ministryně zahraničí USA, vykonala svou první zahraniční cestu západním směrem (její předchůdci naopak vždy letěli slunci vstříc). A v zásadním prohlášení uvedla, že věří, že Čína bude i nadále kupovat americké dluhopisy, na což její čínský protějšek odpověděl celkem bez nadšení. Jinými slovy přišla poprosit přebytkovou Čínu, aby i nadále subvencovala hospodářskou stabilitu USA a její neschopnost vyrobit dostatek zboží pro vlastní potřebu, přišla poprosit, aby Čína i nadále kupovala každému Američanovi ten jeden BigMac denně. Ocituji zde jednu větu z projevu Clintonové v originále, protože překlad by ji znepřesnil: „But our pressing on those issues (tj. lidská práva, pozn. JH) can't interfere with the global economic crisis, the global climate change crisis and the security crises.“ (Originál zde). Dám nyní stranou tu ohavnost, že zástupkyně národa, který se sám označuje za největšího bojovníka za lidská práva, při projevu na půdě nejmasovějšího porušověče lidských práv na světě prohlásí, že tohle téma prostě nyní „jde stranou“ – ne že by to nebylo podstatné, ale zaslouží si to jiný článek.
Všimněme si jiné věci. Clintonová říká, že svět momentálně čelí třem krizím současně – ekonomické, globálně-klimatické a bezpečnostní. S určitou výjimkou bezpečnostní oblasti tyto krize v uplynulém „zlatém desetiletí“ neexistovaly; dnes se vyspělý svět už víceméně shoduje v tom, že je s nimi potřeba intenzivně bojovat – jinými slovy, státy budou vynakládat na každou z nich obrovské prostředky, a to setrvale, dlouhodobě, žádný jednorázový „balíček“ žádnou z nich, ani jednu jedinou, neodstraní.
Jak to ovšem chtějí provést, je velkou otázkou: v situaci, kdy se nedokáží nezadlužovat ani ve zlatých časech bez krizí, kdy mají i nadále pokřivený a nedůvěryhodný finanční systém, v situaci, kdy většinou nejsou schopny vyrábět tak, aby pokryly svou vlastní spotřebu, chtějí ještě navíc mohutně investovat do léčení tří velkých krizí současně?
Nevidím z toho příliš cesty ven. Přesněji řečeno, možná cesta je ošklivá a nebude se líbit: zvýšení daní, uskromnění se, určitá renesance výrobních sfér na úkor neproduktivních oborů terciární sféry, změna struktury zaměstnanosti a práce jakoby „návratem do minulosti“. Určitý pokles životní úrovně a konec snu o rychlém nastartování růstu růstu. Nebude to ovšem nic katastrofického, lidstvo to s několika turbulencemi (např. sociální bouře, viz třeba zde, u evropského tygra, kdysi nejobdivovanější ekonomiky Evropy) přežije. Ráj na zemi se ovšem odkládá na neurčito.
Zdroj: bloc
