01.03.2009 [13:43], admin, zobrazeno 3402×
Pod oknem naší vily roste palma, která zaujala mou pozornost. Každý den jsem sledovala, jak její nejkrásnější listy mihotají v ranním větříku, až mě ten pohyb pohltil také. Velmi jemně mi začala kmitat ramena, ruce a nakonec i prsty. Tato slova si ze svého balkónu v jedné z opatijských vil poznamenala slavná americká tanečnice Isadora Duncan. Proslulé lázně navštívila v roce 1902.
Web kamera je umístěna nad promenádou v centru města. Pohled směrem k západu ukazuje pobřežní promenádu (Lungomare) a hotely v letovisku |
A přitom stačilo málo a Opatija by byla dál obyčejnou rybářskou vesničkou na břehu Jaderského moře, o kterou by světové celebrity ani nezavadily. Stačilo, aby rakousko-uherští plánovači zakreslili jinak železniční spojení mezi hlavním městem monarchie Vídní a přístavem Rijekou. Opatiji by pravděpodobně turistický boom tak jako tak ve dvacátém století neminul, ale její dnešní slávu a mondénnost by si možná užívalo jiné istrijské letovisko. Zeptáte-li se dnes kohokoliv místního, co je synonymem pro Opatiji? Dostanete vždy stejnou odpověď: Vznešená a bohatá klientela. Do Opatije jezdí mocní a bohatí. Platilo to na konci devatenáctého století, za časů jugoslávského socialismu a platí to i dnes.
Imperial - historie v kostce
Přestože si v lázních dávala dostaveníčka smetánka z celého kontinentu, před pohnutou historií Evropy dvacátého století ani poklidná Opatija neunikla. Pro důkaz nemusíme chodit daleko. Stačí se postavit na hlavní opatijskou promenádu (ne náhodou nese jméno maršála Tita) a zadívat se směrem k majestátně se zvedajícímu pohoří Učka. Výhled vám zacloní několikapatrová budova z růžového kamene. Hotel Imperial. Může se pochlubit nejenom výčtem slavných osobností, které zde bydlely - císař František Josef I., korunní princ Rudolf, irský spisovatel James Joyce či Josep Broz Tito -, ale také až komickou tragičností, jež plně dokumentuje dobu, do níž byl hotel postaven. Pokud byste totiž zpovídali významné osobnosti ze seznamu ubytovaných hostů napříč 20. stoletím, pravděpodobně jen málokteré z nich by se shodly, že bydlely ve stejném hotelu. Císař František Josef by určitě nezaváhal - hotel se jmenoval po jeho snaše, korunní princezně Stefanii, která jej v roce 1885 otevírala. Italský král Viktor Emanuel III. by se jménem hotelu také neměl problém, byl pojmenován po jeho ženě - Regina Elena. Josip Broz Tito bydlel v hotelu poprvé v roce 1946 a podle legendy to bylo první místo na Istrii, které komunistický vůdce navštívil krátce předtím, než se tato část země stala součástí socialistické Jugoslávie. Tito by už ale problém s názvem mohl mít. V době své první návštěvy se totiž ubytoval v hotelu Moskva, při pozdějších návštěvách přespával v hotelu Central a od konce šedesátých let už pobýval pouze v hotelu Imperial. A přitom ti všichni jmenovaní vcházeli do "svého" hotelu stejným vchodem, po stejném schodišti a pravděpodobně i po stejném rudém běhounu.
Kudy kráčeli slavní
Výčet slavných hostů istrijských lázní samozřejmě nekončí u návštěvníků hotelu Imperial. Téměř na každém kroku narazíte v Opatiji na nějakou stopu po významné celebritě politického nebo kulturního života. Chybí jen chodníček slávy, do něhož by světové hvězdy otiskly své ruce. Dost těžko si lze ale představit stařičkého mocnáře Rakouska-Uherska Františka Josefa I., jak si kleká na opatijské kolonádě a zanechává zde svůj otisk ruky. Ani od Tita by asi nikdo neočekával takový, veskrze komerční čin. A tak po mocných, kteří do Opatije kdy přijeli, zůstala jen jména ulic, nábřeží a promenád. A po slavných umělcích pamětní desky a jejich osobní vzpomínky. A vydalo by to skutečně na rozsáhlý seznam. Odpočívat sem přijeli například ruský spisovatel Anton Pavlovič Čechov, skladatelé Giacomo Puccini, Pietro Mascagni či Franz Lehár. Ruský spisovatel Vladimir Vladimirovič Nabokov zde jako mladý student začal snít svůj literární příběh o mladičké Lolitě a stranou nezůstali ani umělci z Čech. Skladatel Gustav Mahler tvořil v letech 1900 a 1901 v místní vile Jeannette a houslový virtuóz Jan Kubelík si zdejší podnebí zamiloval natolik, že kromě tradičních promenádních koncertů zakotvil v Opatiji s rodinou natrvalo. V roce 1907 se mu zde narodila čtvrtá dcera Klára a v roce 1921 koupil Kubelík vilu Rosalii, ve které dnes sídlí opatijské Casino.
Od Římanů k železnici
Istrijský poloostrov patřil vždy k důležitým jihoevropským regionům. Postupně jej ovládali Istriové (původem starověké ilyrské kmeny), Řekové, Římané, Ostrogóti, Frankové a v 6. století připadlo istrijské pobřeží charvátským kmenům. Ale ani novodobější historie nepřinesla zklidnění politických poměrů. Po pádu Benátské republiky v roce 1797 připadla Istrie Rakousku, poté ji ovládala Francie a v roce 1813 se na dalších sto let stala součástí rakousko-uherské monarchie. Po první světové válce zdejší území ovládala Itálie, která se jí musela po roce 1945 vzdát ve prospěch nově vznikající socialistické Jugoslávie.
Přestože největší rozmach turistického ruchu přišel v době vlády vídeňského dvora, turisticky vzkvétala Istrie už za časů říše římské. Zdejší pobřeží obývali bohatí římští občané. Nicméně pro Opatiji neboli, jestli chcete, Abbazii (italský název) nastal rozhodující čas v druhé polovině devatenáctého století.
V roce 1843 do malé rybářské vesničky dorazila civilizace: rakousko-uherští stavitelé sem protáhli cestu z nedaleké Rijeky. O rok později do Opatije zavítal bohatý rijecký kupec Iginio Scarpa a hned napoprvé se zamiloval do zdejších hájů vavřínů, kaštanů, olivovníků a vinic. Koupil pozemek a vystavěl první elegantní usedlost, kterou nazval Villa Angiolina. Slávu jí navždy zajistil tím, že sem v roce 1860 pozval rakouskou císařovnu Marii Annu, botanika Heinricha Noe¨ho nebo chorvatského šlechtice Josipa Jelačice. Ti všichni se do Opatije zamilovali stejně jako pozdější obyvatelé Scarpovy vily - korunní princ Rudolf se svou ženou Stefanií. V té době už budovu obklopoval okrasný park s více než 150 botanickými rostlinnými druhy v čele s dnešním symbolem města - japonskou kamélií. Scarpa, který se považoval za velkého milovníka přírody a botanika amatéra, zde nechal vysázet mnoho subtropických a tropických rostlin, které si přivezl ze svých cest po Asii, jižní Americe a Austrálii. Šéf železniční společnosti Friedrich Schuller údajně právě ve zdejším parku přišel na myšlenku postavit na istrijském pobřeží první turistický hotel. Hotel Kvarner byl potom v roce 1884 postaven za pouhých 10 měsíců pod vedením vídeňského architekta Franze Wilhelma v neoklasicistním slohu. Budově dominovala velkolepě pojatá terasa s úchvatným výhledem na celý Kvarnerský záliv. Turistický průmysl mohl odstartovat.
Zástup vil a hotelů
Po stavbě hotelu Kvarner se ubírala historie Opatije mílovými kroky. Přibyl hotel Imperial, hotel Jadran (dnes Millenium), který vystavěl další vídeňský architekt Carl Seidl a který v roce 1912 získal ocenění vídeňských architektů jako nejkrásnější stavba v Opatiji. V roce 1889 byla dokončena první část dnes dvanáct kilometrů dlouhé promenády Lovran - Opatije - Volosko, jež je obklopena výstavnými vilami v secesním a neoklasicistním stylu. A v roce 1899 získalo město status přímořských klimatických lázní, které se dodnes specializují na potíže s dýcháním, srdeční choroby a revmatismus. A výstavba hotelů a sanatorií samozřejmě pokračovala. V sousedství Villy Angioliny byla v roce 1890 postavena neméně honosná Villa Amalia, která byla výlučně určena těm nejpomazanějším hlavám, jaké tehdejší Evropa mohla poskytnout. Mezi hosty se vystřídali například rumunský král Cárol s královnou Alžbětou, německá císařská rodina (právě zde si stiskli ruku německý císař Vilém II. a rakousko-uherský císař František Josef I.), arcivévoda Adolf Lucemburský zde v roce 1901 oslavil zlatou svatbu a byla zde ubytována i Isadora Duncan.
Slavní hosté = slavní architekti
Stavební boom se na přelomu století nezastavil a podíleli se na něm ti nejlepší architekti, kteří byli v rakousko-uherské monarchii k dispozici. Jejich stavby v historizujících nebo dekorativních stylech obdivují dodnes desetitisíce návštěvníků lázní. Max Fabiani, Carl Seidl, Emil Hoppe nebo Marcel Kammerer bezesporu zajistili Opatiji věčnou slávu, kterou nemohli pošpinit ani jejich socialističtí následovníci, kteří mezi klenoty architektury Art Nouveau zasadili tak oblíbený stavební materiál druhé poloviny minulého století - beton.
Ale nenechme se mýlit, že lesk, sláva a pozemské statky z Opatije zcela vypudily duchovní život. Istrie byla vždy velmi významnou církevní baštou a není tomu jinak ani v samotných lázních. Velmi skromný kostel svatého Jakuba (sv. Jakov) s nízkou věží byl postaven pravděpodobně již v roce 1420 jako útočiště pro benediktinské mnichy z rožackého kláštera. Později byl několikrát přestavován, dnešní podobu získal při rekonstrukci ve třicátých letech minulého století. V roce 1906 zahájil stavbu evangelického kostela na místě někdejšího vinohradu architekt Carl Seidl. Kostel Zvěstování Panny Marie byl dokončen po jedenadvaceti letech díky finanční pomoci švédského krále Oskara II. a jeho manželky Sofie. Kostel v románském stylu s klasickou zelenou kupolí se dnes vyznačuje bohatými vnitřními dekoracemi.
Po stopách slavných
Samotná procházka po městě skutečně příliš času nezabere. Opatija kromě několika zajímavých architektonických počinů vás v žádném případě neohromí svou stavební strukturou, město ukrývá své kouzlo jinde: v atmosféře letoviska, které již 160 let přitahuje pozornost kulturní, společenské a politické smetánky Evropy.
Dnes byste se asi už marně pídili v ulicích Opatije po tónech Kubelíkových houslí, ani Mahlerova 3. nebo 4. symfonie zde už neletí a Isadora Duncan se také nevlní na balkóně Villy Amalie do rytmu ranního větříku. I Evropa je dnes politicky jinde než za časů císařů, králů a arcivévodů. Ale heslo té doby Vidět a být viděn vládne v Opatiji dodnes.
Autor: Jan Pergler
Zdroj: iHned
