07.02.2008 [09:00], admin, zobrazeno 2982×
Rozhovor s Martinem Romanem (ČEZ)
V byznysu se naučil, že když člověk občas popře sám sebe, získá toho mnohem víc. vydělává stamiliony, ale při nákupu obleků pořád smlouvá o cenu. Šéf největší energetické firmy ve střední Evropě drží v »pracovní době« svoje emoce za všech okolností pod kontrolou. V kině se pak ale rozbrečí u každého filmu.
Stává se vám, že vás lidé poznávají a nadávají vám za stamilionový opční program?
Dlouho jsem žil v přesvědčení, že mě nepoznávají, ale v poslední době se mi to trochu stává. Myslím, že mě nepoznává taková ta masa na fotbalu, ale lidé v byznysu ano.
Někteří vás třeba mají vystaveného v kanceláři místo Václava Klause jako svůj vzor.
To nevím, já měl v kanceláři několikrát v životě vystavený svůj vzor, ale sám sebe jsem zatím u nikoho neviděl. (smích)
Kdo visel u vás?
Když jsem začínal v Jance Radotín, byl to José Ignacio Lopez de Arriortúa. Slavný cost cutter, kterého najal někdejší šéf Volkswagenu Ferdinand Piech a nabídl mu pětinásobek platu, jaký bral on sám.
A proč byl tenhle pán hodný zarámování?
Byl ikona i postrach zároveň. Úplně změnil automobilový průmysl. Do té doby to byl poklidný obor, všichni měli svoje marže, auta každý rok zdražovala. Byl brutální k dodavatelům. Řekl jim, že Volkswagen má finanční výkonnost na houby, a to se musí změnit. Oni ho nenáviděli, ale pro zákazníky udělal strašně moc. Nosil hodinky na pravé ruce a říkal, že si je dá na levou, až splní všechny svoje cíle.
Vy je máte na levé, takže už asi máte splněno…
Ne, já jsem jen hrozná konzerva a nedovolil bych si je přehodit z levé na pravou.
Co znamená být hroznou konzervou?
Třeba že nosím patnáct let stejný parfém. Když se mi něco osvědčí, hrozně nerad to měním. Ale to spíš platí v privátním životě, řízení firmy je přesný opak. Moje krédo je: Kdo se nemění, ten vyhyne. Když jsem pořádal mítink pro všechny zaměstnance ČEZ v Sazka Areně, hned na prvním snímku své prezentace jsem jim promítl jména firem jako Swiss Air, Westinghouse, Enron, Pan a řekl: »Všechny tyhle firmy mají společné to, že ve svém čase byly větší a ziskovější než ČEZ a všechny si myslely, že to tak zůstane napořád. A dnes ani jedna z nich neexistuje. Všechny zbankrotovaly, protože si myslely, že se nemusí měnit.« Při řízení firmy jsem zastáncem změny - té, která vás přivede ke srovnání s těmi nejlepšími. Dělat benchmark na best practice mě hrozně baví. To jsou moje oblíbená slova.
Míváte trému?
Když jsem mluvil na mítinku v Sazka Areně pro dvanáct tisíc zaměstnanců, měl jsem trému. Několikrát jsem si svoji prezentaci zkoušel. Měl jsem kouče, který mě připravoval a učil, kde dát důraz, jak mluvit pomalu, kde udělat mezeru.
Začali jsme otázkou, jestli vás poznávají lidé. Ale potkáváte vy vůbec ještě obyčejné lidi?
Určitě. Třeba když vyzvedávám dceru ze školky, což tedy není úplně často. Občas když sportuji, jezdím na kole. Když lyžujete, jedete na vleku s někým úplně cizím. Otázkou může být, jestli člověk potká normální lidi na golfu, že. Ale golf nehrají jenom milionáři. Takže potkávám normální lidi.
Nemyslíte si tedy, že vás vaše postavení úplně izolovalo?
Strašné spoustě lidí se z úspěchu zamotá hlava a ztratí kontakt s realitou. Někdy říkám, že tak třem čtvrtinám lidí při tom přetížení v rychlém výtahu směrem k moci změkne mozek. Ale určitě si nikdo z nich, stejně jako já, nemyslí, že se mu to stalo.
Udělal jste někdy něco, co bylo neklamným znakem počínajícího měknutí mozku? Třeba jste si koupil něco nesmyslně drahého jen proto, že to patří k dobrému tónu?
To nedělám, zbytečné věci si nekupuji. Jsem naopak člověk, který všude smlouvá o cenu, tedy kromě nákupu potravin. Kupuji hodně ve slevách. Mám to tak naučené z dob, kdy jsem peníze neměl.
Když si jdete koupit oblek, to snad nesmlouváte, ne?
To byste se divila. Když jsem přišel do obchodu, odkud mám tenhle oblek, řekl jsem: Kupoval bych si tady obleky, když mi dáte nějakou slevu…
A oni na to přistoupili?
Já to udělal až poté, co jsem si tam koupil první oblek. Nebyla to lehká diskuse, ale nakonec na to přistoupili.
Být šéfem ČEZ, největší firmy a navíc ovládané státem, musí být docela osamělé povolání.
Je pravda, že když si mi nějaký jiný šéf stěžuje, jak má málo zpětné pozitivní vazby, vždycky říkám: to víš, šéfa nikdo nechválí, protože akcionáři jsou příliš daleko a je jich příliš mnoho. Ale určitě to není osamělé povolání už kvůli tomu, kolik potkáváte lidí.
Myslela jsem spíš osamělé v tom smyslu, že se těžko rozlišuje, jestli vás někdo má rád, nebo to jen dělá...
To platí pro všechny, kdo jsou nahoře. Nejen pro byznysmeny, ale i pro politiky. Každý, kdo má moc, musí počítat s tím, že část vstřícnosti není věnována jemu, ale jeho vizitce.
Poznáte to?
Věřím na jistou konzistentnost lidského chování. Když jsem někomu před pěti lety nestál ani za schůzku, a teď se z něj stal nejlepší kamarád, tak bych mu rozhodně nevěřil. Před lety jsem se zeptal kamaráda, který řídil velkou banku, na jednoho člověka, jestli je to jeho přítel nebo známý. A on povídal: Přátele získáš na střední škole, pak už jsou to skoro vždycky jenom známí.
Štve vás, že svět, ve kterém se pohybujete, je do jisté míry falešný?
Je pravda, že třeba mezi horníky v OKD asi panují férovější vztahy. Nepotřebují tomu druhému říkat, jak je úžasný, i když si to nemyslí. V byznysu taková situace z logiky věci často nastane.
Máte to komplikovanější v tom, že musíte umět vycházet i s politiky.
Nemyslím si, že všichni politici musí být a priori falešní. Je mezi nimi spousta lidí, kteří mají velkou míru morální integrity a jsou to čestní lidé, drží slovo, i když se jim to nehodí.
Ale taky je tam spousta lidí, o kterých se to říct nedá.
Jasně. Člověk si musí provést nějaké rozlišení sám v sobě. V byznysu jsem dlouho, o spoustě lidí mám vlastní poznatky, takže mám škatulku, kam si je dát.
Musíte někdy dělat věci, které jsou vám proti srsti?
Asi bych nikdy neudělal nic, s čím elementárně nesouhlasím. A musím říct, že mě k tomu ani nikdo v ČEZ nenutil. Nikdo mi nikdy neřekl: Pane Romane, tohle uděláte, nebo končíte. Člověk, který se nikdy nenaučí říkat ne, skončí mnohem rychleji než člověk, který se to naučí.
Asi vám to ani nemusí říkat. Dobře vědí, že si uvědomujete, že jste ve svém křesle jen díky nim.
Ano, ale nevím, proč by někdo chtěl vyměnit šéfa státní firmy, kterou za čtyři roky zhodnotil na osminásobek, která je všemi analytiky považována za výborně řízenou a dvakrát za sebou dostala mezinárodní ocenění za svou strategii.
Politici se často nechovají racionálně. Stačí, když budou potřebovat upíchnout nějakého kamaráda. Vždyť víte, že to tak mnohdy funguje…
Já vím, jenže jsem hodně na očích. Dát kamaráda do firmy typu ČEZ není tak jednoduché. Tam nemůžete dát někoho, kdo nemá výbornou angličtinu, nerozumí mezinárodnímu byznysu. ČEZ sledují desítky analytiků v celé Evropě.
Máte kvůli své práci nějakou profesionální deformaci, nějakou pracovní úchylku, kterou nejste schopen ovládnout?
Možná mám někdy potřebu poskytovat zpětnou kritickou vazbu i v osobních situacích.
Jak to vypadá?
Třeba sedím v restauraci hotelu a je to dostatečně drahý hotel na to, aby tam fungoval servis. Jsem tam patnáct minut, a nás si přesto nikdo nevšímá, tak se zvednu a jdu si to s personálem vysvětlovat.
A doma také nadměrně poskytujete zpětnou kritickou vazbu?
Myslím, že by si moje manželka dovedla představit její menší míru, když dostane nějaký úkol.
Vy jí dáváte úkoly?
No úkoly… Když ji poprosím, aby zaplatila nějakou fakturu nebo vybrala závěs, je to úkol, nebo ne?
Co by vaše žena označila za vaši nejhorší vlastnost?
Asi moji aktivitu, hyperaktivitu. Se mnou je komplikované trávit víkend tím, že se dlouho spí, pak se čtou noviny, jde se na oběd, na procházku, pak se dívá na televizi a jde se spát. To já neumím.
Stejně jako já jste z učitelské rodiny. Řekla bych, že z té si člověk také odnese celou řadu deformací. Třeba že se všechno opakuje desetkrát.
To mám po mámě. Jsem takový velmi důsledný. Takže manželka by asi ráda změnila i to neustálé důsledné opakování různých proseb.
Musel jste mít dobré známky?
Já jsem nikdy v životě neměl dvojku na vysvědčení, ani u zkoušek. Tedy vlastně jednou na právech ze státnic. Taky jsem na škole dělal asi pět olympiád, díky čemuž mi procházelo i to, že jsem byl tehdy takový enfant terrible a říkal vždycky, co si myslím.
To jste byl tak chytrý?
Ono mi to šlo docela samo. Rozhodně jsem se neučil víc než průměr třídy. A když máte na vysoké škole padesát zkoušek a z každé dostanete jedničku, potřebujete trochu štěstí.
Tedy podle mě už musíte být trochu šprt.
Rodiče po mně chtěli dobré známky, a když jsem je měl, bavilo mě to. Když jsem chodil na práva, studoval jsem u toho ještě školu v zahraničí a chodil na brigády. Ale na vysoké škole jsem měl dobré známky hlavně díky taktice.
Jaké?
Já měl většinou na učení ke zkoušce tak dva tři dny. Bylo důležité zjistit, co je zamilovaná věc daného profesora, což jsem si většinou zjistil rešerší jeho článků a dané téma jsem se naučil výborně. Shodou okolností jsem z mládí držitelem československého rekordu v rychločtení, tak to šlo rychle. Pak už stačilo během zkoušky nějak slušně vybruslit z první otázky a dostat se na téma, které jsem potřeboval - většinou tak, že jsem se před druhou otázkou zeptal na něco já jeho.
Sto milionů korun jste na novou školu Václava Klause mladšího dal i kvůli tomu, že jste nemohl sehnat dobrou školu pro dceru. Budete po ní chtít, aby byla tak dobrá jako vy?
To ne, ale nemůže ji v životě omezovat skutečnost, že chodila do špatné školy. Já naštěstí už nemám žádné nerealizované ambice, do kterých bych hnal své děti.
Nemít žádné nerealizované ambice zní ve třiceti osmi docela smutně…
Chtěl bych si zlepšit handicap v golfu. Také mám ambici, aby škola PORG byla nejlepší základní školou ve střední Evropě.
Máte nějakou vášeň, něco, co ve vás spolehlivě vyvolá euforii?
Euforii mi způsobuje aerobní pohyb. Běhám na 135, na 145 tepů tak devět kilometrů za hodinu. Asi bych dokázal běžet rychleji, ale tohle je na spalování tuků moje optimální tepová frekvence.
Brečíte někdy?
Jsem člověk, který se dojme u kdejakého filmu. Do kina moc nechodím, tak jednou za rok a půl. Zdá se mi, že málokdy dostanu dost informací za časovou jednotku, kterou tím strávím. (smích) A protože filmů vidím málo, daleko snáz se dostávám do děje a třeba hlavnímu hrdinovi radím, aby se nějak schoval, a rozčiluji se, když jedná iracionálně. Prostě se nedokážu povznést a dívat se na film jako na kinematografické dílo.
Mám pocit, že všechno, co děláte, musí mít nějaký smysl a přesně měřitelný efekt. Děláte někdy věci jen tak?
Mám všechno rozplánované, na každé rozhodnutí je strašně málo času, můj time management je rozpočítaný na minuty. Teď vím, že až skončíme, budu potřebovat na přesun pět až sedm minut, takže v autě stihnu jednu podpisovku.
Děláte někdy věci, které jsou zbytečné a nemají žádný smysl?
Někdy asi strávím na webu víc času, než by bylo smysluplné. Ono je to těžké, protože jak se ČEZ rozrůstá, tak rostou moje mandatorní povinnosti. Toho času, kdy si sám můžu určit, co chci dělat, už mi moc nezbývá.
Říká se o vás, že se držíte zpátky, vůbec neukazujete emoce, nikdo o vás nedokáže říct, jaký přesně jste.
Kdybyste se zeptala mých učitelů na střední škole, řeknou vám, že jsem byl jedním z nejemotivnějších lidí, které možná kdy učili. Ale je pravda, že jsem se naučil držet zpátky. K byznysu těžko může patřit velké ukazování emocí. Můžete se rozčílit, můžete mít pocit, že vás zákazník podvedl, ale nemůžete to říct, jinak byste do budoucna ztratila možnost s ním uzavřít další obchody.
Vy se pořád hodně kontrolujete, že?
Myslíte v životě? V takovéhle pozici se nemůžete nekontrolovat. Neexistuje žádný seriózní generální ředitel, který se nekontroluje. To nejde. Patří to k práci. Nemůžete jít na oběd do Koga, nekontrolovat se a smát se na plné kolo. To můžu v baru v Havířově, kde jsem s kamarády a nikdo mě nezná.
Proč se nemůžete smát v Kogu?
Protože jste reprezentant té firmy.
Co by se stalo, kdyby se reprezentant firmy smál?
Smát se můžete, ale nesmíte se chovat nepřístojně. Myslím, že člověk se v místech, kde může být spojován se svou funkcí, musí chovat tak, aby to nebylo s tou funkcí v přímém rozporu.
V čem je smích na celé kolo v rozporu s funkcí šéfa ČEZ? Akcie by kvůli tomu určitě neklesly…
Asi to byl blbý příklad.
Nebyl, protože vy se tak chováte. Určitě se na veřejnosti nesmějete na plné kolo…
To určitě ne. Po patnácti letech v pozici šéfa firmy se některé věci stanou součástí vaší podstaty. Nemyslím, že jsem suchar, ale člověk musí mít nějaký limit chování. Protože tu není jen sám za sebe.
V čem jste ještě jiný než před patnácti lety?
Když jsem přišel do Janky Radotín, byl jsem absolutní nadšenec a všem říkal, co si myslím. Tam jsem zjistil, že když tlačím na ředitele nemocnice, aby si od nás koupil české jednotky, a že nechápu, proč si kupuje ty německé, dvakrát dražší, nikam to nepovede. Když jsem byl upřímný, měl jsem utrum úplně ve všem. Ale když jsem řekl: OK, já to chápu, tak tu zakázku alespoň rozdělte a dejte nám část. Pokud jsem tedy popřel sám sebe, získal jsem pro Janku obchod za tři miliony.
Takže člověk, který sám sebe popře, získá víc, než když se jedná na rovinu…
Ano, dnes je to prostě pravda. Takové zkušenosti člověka formují. Je jasné, že jsem byl v Jance upřímnější a smál jsem se víc na celé kolo. Jenomže jestli chci, aby firma uspěla, musím tomu přizpůsobit své chování. Kdybych chtěl být sám sebou, můžu být učitel nebo umělec.
Den po rozhovoru šéf ČEZ posílá SMS: Dobré jitro, tak jsem se ptal manželky, co by na mně vyměnila. Říkala, že strukturovanost. Strukturovaností myslela asi vnitřní organizovanost…
***
»Každý, kdo má moc, musí počítat s tím, že část vstřícnosti není věnována jemu, ale jeho vizitce.«
»Jestli chci, aby firma uspěla, musím tomu přizpůsobit své chování. Kdybych chtěl být sám sebou, můžu být učitel nebo umělec.« .«
Martin ROMAN
Je mu teprve osmatřicet, ale v byznysu už těžko bude hledat větší výzvy. Možná se prý vrhne na politiku, o čemž lidé kolem něj mluví jako o hotové věci. On sám se však přímé odpovědi vyhýbá. Martin Roman, jedničkář z Havířova a jeden z fenoménů dneška. Jaký vlastně je? Dokonalý profesionál. Jaký je jinak, to si netroufnou odhadnout ani jeho nejbližší spolupracovníci. Má vzácný čich na lidi a dokáže skvěle manévrovat i v rozbouřených politických vodách. A ještě jedna věc je pro něj typická: nikdy v životě nezažil neúspěch. Vlastně jen jednou. Chtěl se stát diplomatem, ale to znamenalo studovat v Moskvě a tam ho komunisté nepustili. Sám však říká, že nemá všechno: chybí mu hudební sluch a sportovní talent. V dětství měl sklony k tloušťce a v běhu i při smíšených závodech často končíval na posledních místech. I přesto závodně lyžoval. »Vydřel jsem to,« říká. Obdivuje amerického manažera Jacka Welche a napsal předmluvu k českému vydání jeho knihy, kterou teď rozdávají návštěvníkům na recepci v ČEZ. Ve své firmě je přiměřeně oblíbený, řada zaměstnanců však nemůže skousnout stamilionové odměny, na něž si Roman přijde díky opčnímu programu a raketovému růstu akcií. Sbírá obrazy, i když nesoustavně. Teď nejvíc touží po plátně, které má světově proslulý výtvarník Zdeněk Sýkora pověšené napravo od vchodu do svého ateliéru. Zatím však není na prodej. Přes své proslule racionální chování a sebekontrolu překvapivě věří na vliv hvězd na lidský osud. Sám je narozen ve znamení štíra.
můj svět Martin ROMAN
ZAMILOVANÁ MÍSTA: Lednicko-valtický park IDEÁLNÍ DOVOLENÁ: Aktivní s dobrým jídlem OBLÍBENÁ HUDBA: Elán MOJE HOTELY: Malé hotýlky s dobrým servisem a kuchyní OBLÍBENÉ RESTAURACE: Na obchodní jednání Obecní dům, s rodinou Pizzeria Colosseum (na snímku) MOJE KNIHY: Publikace o první republice, především pak Budování státu OBLÍBENÉ PITÍ: Víno
Autor: Lucie TVARŮŽKOVÁ, ČEZ, 2008-02-07
